Ještě před táborem nás děsily předpovědi
počasí hlásící na termín našeho tábora, tedy zhruba od 10. 7. deště a zataženo.
I když předskupina taková opravdu byla, samotný tábor byl přesně opačný –
sluníčkový, a to až na jednu noční bouřku – ta ale stála za to.

Naše táborová etapová hra byla celá egyptská –
z období Staré říše, doby Achnatona a Nefertiti. Však také pro ni jsme tak
jako velekněz Mai hledali bájný náhrdelník, kvůli němu jsme prošli celou
strastiplnou cestu. Všechno Mai napsal do svého deníku, který máme dobře
schovaný:

Nemohl jsem
odmítnout, ačkoliv vím, že faraonova žádost je téměř nesplnitelná. Ale jsem si
jist, že odmítnutí příkazu božského faraona Achnatona,
vládce Horního i Dolního Egypta, by pro mne znamenalo smrt. Nechtěl jsem
a ani nemůžu riskovat. Musím ještě dlouho sloužit svému chrámu, chci vykonat
spoustu dobré práce. Pokud se ovšem vrátím….Ano, nezastírám, že mám strach, ale
věřím, že velký bůh Amon bude stát při mne, stejně jako sama bohyně Isis.
Věřím, že nedopustí, abych se tváří v tvář setkal s Osirisem u misek
vah. Ještě je příliš, příliš brzy.

Samozřejmě nechyběly egyptské oblečky, výroba papyru, vyzkoušeli jsme i tetování, které Egypťané už znali (opravdu „vyzkoušeli“, teď už víme, že černá Henna na vlasy nefunguje), nebo jsme přežili pouštní bouři. Zajímavá byla i nošení vody a naplňování vyschlé studně, protože cesta k ní vedla horem dolem. A na posledním nejslavnostnějším nástupu jsme náhrdelník předaly Nefertiti a my jsme dostaly krásné červené mikiny…

Jedno odpoledne bylo úplně speciální – družinky vymýšlely program pro vedení nebo pro celý oddíl. Ať už to bylo Šest proti šesti, co nejoriginálnější pohádka o Popelce, nebo živá pyramida.

Po jednom nástupu jsme fotily skupinové fotečky – holky z Vratimova si vybraly opravdu originální místo – celkem strmý mostek k potoku. To, jak se tam skládaly, je zajímavější, než konečná fotka.

A občas k nám zavítali i zvířecí kamarádi. Toho největšího ale na fotce nemáme – to byl divočák. Korálek, která měla hlídku v době, kdy se přišel podívat na náměstíčko, se asi 10 minut snažila vzbudit přispávajícího Zdeňu, ale marně. Pak si to prase rozmyslelo, a zase odkráčelo do houští, Korálek kýchla – a Zdeňa se vzbudil. Jaká škoda…

Brzy na to jsme po tábořišti hráli hru „Chyť si svého kance!“ To už nebyli opravdoví divočáci, představovali je děcka z vedení a procházeli se v okolí tábora, stanů, prostě tak různě. Holky se mohly spolu různě domlouvat, jejich úkolem bylo kance dohonit, uspat vakcínou (oranžové lepítko) a vlastními silami odtáhnout, odnést, dopravit na kančí centrálu. Tam se zapsalo kdo a kterého kance donesl, kanci byli obodovaní podle své hmotnosti, a body se potom rozdělily mezi všechny, kteří se na transportu podíleli.

Jeden večer taky probíhala dražba směnek. Směnky se psaly během předchozích dvou dní, potom je odborná porota ocenila a majitelům – autorům sumu v dolarech vyplatila. Tyto peníze potom mohly holky vsadit a prohrát nebo v lepším případě vyhrát během hazardních her – hrálo se v kostky, páka, karty, … To, co jim nakonec zůstalo, mohly využít právě při dražbě. Mohly si koupit jakoukoli směnku, pokud za ni nikdo nedal víc. Dražbu řídila odborná porota v čele s předsedou Masem, jehož „Jedna, dva, tři, prodáno“ jsme slyšeli aspoň 50x. A směnky byly opravdu různorodé – od vyprávění pohádek, přes mytí hrnků a ešusů po doprovázení na latrínu „kdykoli kromě…“

To je asi to nejzajímavější a nejspeciálnější, co se na táboře objevilo. Všechny ty ostatní věci znáte určitě taky, tak netřeba o tom psát. Ale kdyby vás napadlo, co zajímavého bylo na vašem táboře, dejte vědět, budeme rádi!!!