Chcete-li se přidat, napište Chrosťovi na mail,… myslim, že ho znaji všichni, a kdo ne, tak ať se popta

Byly jsme ubytované v pěkné škole hned vedle centra celého závodu – Lužické plovárny, kde bylo podium, čajovna, kavárna, skautský obchod nebo knihovna. Tady proběhlo slavnostní zahájení, dozvěděli jsme se o smutné slečně Lise de Mona, která velmi toužila být krásná a jejíž příběh nás provázel po celou dobu soutěžení. I každý další večer na plovárně probíhal doprovodný program

V pátek se konala nejdůležitější část – samotný závod, kdy jsme musely projít přes 10 stanovišť rozmístěných v údolí Lužnice. Všechno bylo ztíženo půldenním vytrvalým deštěm a jednou dobou padaly i kroupy, ale nakonec jsme to nějak zvládly.

V sobotu na to navázala další část nazvaná Brány. Ty byly 4 a každá jinak zaměřená – brána výzvy, umění, zručnost a moudrosti. Zde jsme se musely rozhodnout, kdo se pro danou bránu nejvíce hodí, protože úkoly v ní mohl plnit jen jeden člen z družiny. Úkoly byly opravdu různé – vytváření sochařského díla, výměna duše od kola, znalost cizích jazyků, běh na lyžích (jejich letní verzi), překonání lanové sítě i hra na hudební nástroj…

Odpoledne se ve starých uličkách Tábora hrála velká hra – Hon na Širokka. Opravdu zde ožili Vontové, Druhostraníci, Losna i Rychlé Šípy a Dlouhé Bidlo. Kdo chytil Širokka, což bylo cílem, sám se jím stal, a pocit, že se vás snaží dohnat a chytit 100 lidí je opravdu zvláštní… Nakonec jsme se podívali ještě do podzemních chodeb pod náměstím a cesta v nich po svíčkách celé odpoledne krásně ukončila.

V neděli zbývalo vyhlásit výsledky – a zjistit, že Bovogorky ze Šenova jsou 10. nejlepší družina z celé České republiky není vůbec špatný pocit. Tak ještě jednou moc gratulujeme

Podle nejčerstvějších zážitků Bovogorek sepsala ihned po akci Kuli

P.S. Více fotek najdete na http://svojsik.junak-tabor.com/ustredi/zavod/ nebo případně http://skarbol.rajce.net

Po dlouhé době se náš oddíl sešel v hojném počtu 19 lidí. Sešli jsme
se na
víkendové akci na chatě Dynčák. Měli jsme původně jet na Bařinku
,ale ta nám
nějak selhala. Chata Dynčák je asi jenom o kopec dál od
Bařinky. Je to taková
menší dřevěnička, z venku teda aspoň male
vypadá. Uvnitř jsou hlavně velké
kamna, které nám celou dobu dodávala
teplo.

Hned po příjezdu na chatu nás
trápilo počasí. Myslím, že hlavně ty co
nebyli pořádně připraveni a nevzali
si ani pořádné boty. 🙂 V tuhle
dobu se už brzy stmívá, samozřejmě že jsme
toho využili a zahráli si
hned několik večerních her. Počasí nám ale stále
nepřálo, nakonec jsme
ten den byli nejraději v chatě.

V sobotu hned po
ranní rozcvičce a snídani jsme se vrhli na procvičování praxe.
Dorazil ještě
také Vinař, a všechny družiny byly už skoro kompletní.
První dobrou zprávou
bylo, že přestalo pršet. (Na chvilku začalo i
sněžit :)) Po vydatném obědě se
už vše ustálilo a všichni se
připravovali na velkou bojovku, která se strhla
v pozdě odpoledních
hodinách. Po bojovce opět všichni utíkali do vyhřáté
chaty. Večer jsme
všichni povídali o našem oddíle a hlavně o jeho
budoucnosti.

Další den ráno, to už byla neděle, byla opravdu nečekaně modrá
obloha,
sluníčko svítilo a celé údolí se tak konečně prosvětlilo. Škoda
však
,že čas tak rychle letí a my jsme se už museli pomalu všichni
chystat
domů a ubírat se k našim každodenním činnostem. Dopoledne jsme
stihli
zahrát ještě pár her. A po brzkém obědě jsme se začali balit
a
zanedlouho tenhle kraj opustili.